Před několika lety jsem v docela pokročilém věku opustila kopce a hory zvané Jeseníky. Náš kraj je tvrdý, ale nádherný.  Vždy , když jednou za čas přijedu, protože zde mám maminku a bratra, si uvědomím, že krev není voda a srdce nezapomíná. V roce 2015 jsem odešla do Brna, abych se zde vzpamatovala ze svých životních kotrmelců, za které jsem dnes velmi vděčná. Každý pád je tu proto, aby člověk poznal sám sebe a znovu pomyslně vylezl po žebříku nahoru. O tom je život.  Patřila jsem k dálkovým studentům Hotelové školy Vincenze Priessnitze a hrdě jsem se hlásila k tomu, že ve věku 44 jsem složila mezi prvními studenty státní maturitu. Mimochodem z češtiny na 78% a z ruštiny 88%.Myslím si, že profesorský sbor odvedl skvělou práci. Bylo nás přes 30 ve třídě. Nejmladšímu něco po 18 a nejstaršímu přes 50. Do naší třídy chodil Petr Kašpřík, který s námi k maturitě nedošel,  byl  to hybný motor celého kolektivu. Petr nás opustil, podlehl těžké nemoci. Maturovali jsme v roce 2012.  A téměř každému z nás připravil život nějakou změnu, překvapení. Letos v lednu mi jedna z mých spolužaček  napsala, že je 25. výročí hotelovky, stužkovák čtvrťáků a že by jsme se mohli sejít a vidět. Nejdříve jsem váhala, ale pak jsem si říkala, proč se nepodívat do míst a na lidi, které jsem neviděla mnoho let. Investovala jsem do parády, holiče. Je to přece ples hotelovky. Hotelová škola, jejíž zakladatel pan Horník se inspiroval ve škole v Mariánských lázních, si vždy zakládal na tom, aby Jesenická hotelovka dávala svým studentům dobré vzdělání, aby měla prestiž nejen v rámci republiky. Nejsem žádné hogo fogo, pocházím z obyčejných poměrů.  Lístek za 150 Kč mi připadal úměrný, říkala jsem si, podpořím školu. Od vynikající vinaře, s nímž mě pojí přátelství, pan Peřina z Klentnice (pro ty co neznají Pálavu - 6 km od Mikulova), jsem přivezla vynikajícího Kernera. Věnovala jsem ho do tomboly a sama koupila lístky snad za 300,- Kč. Myslím si, že podpora studentům docela slušná. A pak jsem nepřestávala vycházet z údivu. Dívenky možná ze 2. ročníku prodávající občerstvení. Dotaz - jaké máte bílé víno. My nevíme, podívejte se do jídelního lístku. Nekomentovala jsem to, a zjistila, že nabízí polosuchou nebo spíš polosladkou rulandu - tedy Pinot gris - Rulandské šedé a  červený Merlot. Říkala jsem si, že nebudu prudit, i  když dělám ve  vinotéce. Děvčica vzala umělohmotný kelímek ....Vytřeštila jsem oči. Víno do kelímku? Na plese? Já, načančaná, mám pít z kelímku? Říkala jsem si, holka buď budeš na suchu a nebo ber co je. Moje dáma dostala opět na zadek. Protože mám pro strach uděláno, ptala jsem se členů profesorského sboru, proč pijeme z kelímku? Bylo mi řečeno, že vedení IPOSu, což bylo místo plesu, zakázalo sklo. Bránili se, že to není  vina hotelové školy. Nevinila jsem nikoho, jen mi to moje hlava nebrala. Ples...reprezentační. A to teprve  začínal večer. Děvče začalo odměřovat. Moje oko za dva roky ve vinotéce už tipne 0,2 dcl. Děvče šetřilo. Tak to už  jsem se ozvala. Objevil se profesor a říká, no to jsou kelímky na 0,25 a oni to neumí odhadnout. Překvápka neměla konce. Úderem deváté nebylo bílé víno. Pak došlo  červené. Ve 22:00 už nebylo pivo. Znovu jsem se zvedla a šla za profesorem. Na dotaz proč už není víno mi bylo doporučeno, ať si dám tvrdé. Odvětila jsem, že jsem se přišla bavit ne opít. On na to, že je to v pořádku. Přestože vím, že zorganizovat takový večer dá práci, nedala jsem se a říkám, to neumíte vynormovat kolik se asi vypije vína, třeba jen podle prodaných lístků? Copak v Jeseníku není vinotéka, která ma beginy - krabice 20 litrů, ve kterých se dá přepravit víno a v případě, že neprodáte, vrátíte? Jeho škodolibý úsměv mluvil za vše. Řekl mi, že je mu úplně jedno, co budou hosté a návštěvníci plesu pít, oni se potřebují zbavit tvrdého alkoholu. Řekla jsem mu, že to napíšu na vedení školy, prý klidně. O tom, že dámské WC o půlnoci vypadalo hůř jak podchod v Brně na Hlaváku raději pomlčím. Ucpané toalety.... Pokud mi někdo chce napsat, “tak si to zorganizuj, když si tak chytrá sama”, řeknu - klidně. A kdo mě zná, ví že bych opravdu neměla problém. Nechci končit tyhle řádky naštvaná. Studenti měli krásnou zábavu. Vystoupení, kdy jsme se bavili a protančili celý večer.  Všechno je o lidech, o jejich přístupu, o aroganci a také o egu. Někde jsem slyšela, že náš kraj tak zasypat hnojem. Nemyslím si to. Je to kraj, kde jsem se narodila, i moje děti i vnoučata. Je to o myšlení. O vašem myšlení a přístupu k sobě a k druhým. O úctě ke své práci, o sebehodnotě. Možná až příště přijedu na nějaký candrbál, vezmu si svoji skleníčku na stopce a dva litry dobrého vína. To víte, zkušenost.

26. 2. 2019, autor: Zdenka Weisová