Okres - Konec roku je dobou bilancování a až jednou budou naši potomci hodnotit rok 2020, možná nad ním budou jen nevěřícně vrtět hlavou. Bude totiž příkladem toho, jak lze na základě strachu z nemoci zneužít situaci a v podstatě zlikvidovat jednu část společnosti. Jak je možné, že supermarkety zahraničních nadnárodních korporací nejsou epidemiologickou situací prakticky postiženy a drobné české živnostníky drtí vládní nařízení omezující je v jejich podnikání? Proč vláda po několika dnech drobného uvolnění poměrů opět přistoupila k drastickému omezení pohostinství a tradiční místa společenského setkávání se snaží proměnit v obyčejné stravovny, když inkubační doba koronaviru se projevuje až za delší dobu a nárůst počtu pozitivních případů nelze vztahovat k otevření hospod? Přestanou se snad lidé scházet nebo pít alkohol? Ne, jen se přesunou do garáží, dílen nebo rádoby klubů za mnohem mizernější hygienických podmínek. Zato se však zcela jistě povede zlikvidovat práci mnoha lidí, kteří po roce 1989 začínali od píky. Jesenický týdeník oslovil několik podnikatelů v pohostinství a zeptal se jich, jak prožívají těžké časy. Ladislav Piskacis, hospoda Modrý Jelen Vidnava: “Je to velký průšvih a nemít úspory, už bychom dávno zkrachovali. Nejlíp si to vyzkouší ten, kdo na čtyři měsíce přijde o příjem. Stát sice vyplácí určité kompenzace na zaměstnance, ale v takovém případě já s manželkou jako majitelé a provozovatelé restaurace nemáme nárok na nic, přestože v podniku také pracujeme, odvody odvádět musíme a máme doma dvě děti. Sice jsme se v době restriktivních opatření snažili udržet podnik v chodu a dodávat zákazníkům alespoň pizzu a pár jídel do jídlonosičů, ale příjem z toho jen stěží pokryje provozní náklady hospody. Pokud to takhle půjde dál, nevidím žádnou perspektivu. Omezení kapacity na 50 % a zkrácení otevírací doby do 20 hodin je z dlouhodobého hlediska likvidační.” Ladislav Valouch, Sport bar Česká Ves: “Přestože mi fotbalový klub vyšel vstříc a výrazně mi snížil nájemné, už během první vlny jsem musel propustit zaměstnance. Pobíral jsem sice kompenzační bonus 500 Kč na den, ale to stačí sotva na přežití. Přes léto jsem se po těchto zkušenostech snažil zajistit provoz pouze za pomoci přítelkyně a brigádníků z řad rodiny, kterým za jejich ochotu moc děkuji a vidím, že jsme udělali dobře. Zaměstnance bych po vyhlášení druhé vlny restrikcí musel opět propustit. U nás nevaříme a neřešili jsme vzhledem k poloze na fotbalovém stadionu ani prodej piva z okénka. Bylo prostě zavřeno. Po nedávném uvolnění poměrů si lidi rezervovali místa nadlouho dopředu, aby mohli přijít, ale po několika dnech jsme zase tam, kde jsme byli...” Andrea Jurníková, restaurace Pohoda Mikulovice: “Během první a druhé vlny nás zachránilo jen to, že vaříme a máme stálou klientelu. Dodáváme tradičně obědy na DPS a také jsme je od 11 do 14 hodin prodávali přes okénko. Zaměstnanci ale zůstali doma a veškeré práce jsem musela zvládnout sama s pomocnou sílou na dohodu. Zatímco během jarní vlny byla vidět alespoň určitá ochota státu pomoci, dnes je vyřizování administrativy daleko složitější a dlouho se čeká na finanční prostředky pro zaměstnance, kteří jsou bez práce. Doufám, že se vše co nejdříve vrátí k normálu, protože další omezení by pro nás byla asi už likvidační.” (pm)

15. 12. 2020, autor: pm